Sedíš na poradě, v hlavě máš nápad za milion, otevřeš tlamu… a vypadne z tebe jen ustrašený zachroptění. Kolegové na tebe na vteřinu hodí oko, pak někdo hodí fór a jedou dál. Zase. Tvůj nápad nebyl špatnej, to jen ty jsi vypadal, že se omlouváš i za to, že dýcháš.
Smečka tě přečetla dřív, než jsi stihl polknout. Ne jako parťáka, co má co říct, ale jako někoho, kdo se radši schová pod stůl. Lidi (i psi) tohle vycítí během prvních deseti sekund.
Max to říká narovinu: „Nejsi na dně proto, že jsi slabý. Jsi na dně proto, že se chováš, jako bys na dně byl.“
Dobrá zpráva? Dá se to přetrénovat. Tady je 7 věcí, kterýma nevědomky kňouráš o milost – a jak to změnit dřív, než příště vejdeš do dveří.
1. Mluvíš jako pod peřinou nebo splašeně utíkáš
Tvoje slova se ztrácejí v šumu. Lidi se musejí naklánět, aby tě slyšeli, a to je po chvíli přestane bavit. Tichý nebo uspěchaný hlas vysílá jasnej signál: „Nejsem si jistej, jestli to vůbec smím říct.“
Maxova facka: Než vejdeš dovnitř, prožeň vzduch plícema. Dej si dvě minuty abecedu – pomalu, z hloubky, až ti bude vibrovat hrudník. První větu na meetingu napal pomaleji a o půl tónu níž.
2. Uhýbáš pohledem (hledáš únik)
Koukáš do stolu, do mobilu nebo na slajdy. Když se lidem nedíváš do očí, tým to čte jako: „Bojím se vás.“
Maxova facka: Vyber si dva nebo tři lidi v místnosti a střídej mezi nimi oční kontakt. Tři až pět sekund na každýho. Pokud ti to rve nervy, koukej jim na kořen nosu – z dálky to nepoznají. Koukáš na ně jako na rovnocenný partnery, ne jako na hrozbu, co tě chce sežrat.
3. Hrbíš se jako spráskanej pes
Ramena u uší, hlava dole, celý tělo se snaží bejt co nejmenší. To není skromnost, to je čistá podřízenost.
Maxova facka: Před poradou si dej na minutku „alfa postoj“. Narovnej se, ruce v bok, hrudník dopředu. Na meetingu si sedni tak, abys měl obě nohy pevně na zemi a záda opřená. Narovnat se znamená vzít si svůj prostor zpátky.
4. Plevel v hubě
„Eee“, „no“, „jakože“, „vlastně“. Každý tohle slovo ti ubírá autoritu. Zníš, jako by sis sám nebyl jistej, co z tebe vypadne.
Maxova facka: Nahrávej si svý hovory a počítej tyhle parazity. Místo „eee“ udělej pauzu. Ticho působí sebevědoměji než jakákoliv slovní vata. Cvič doma: jedna věta, nula zbytečných zvuků.
5. Schováváš pracky
Ruce pod stolem, v kapsách nebo křečovitě zkřížený na hrudi. Otevřený dlaně říkají „nemám co skrývat“. Schovaný ruce staví zeď.
Maxova facka: Ruce patří na stůl. Používej jednoduchý gesta. Když říkáš „já chci“, ukaž k sobě. Když říkáš „tohle je důležitý“, ukaž ven. Začni v malým, ale buď vidět.
6. Čekáš v koutě, až tě někdo vyzve
Celou poradu mlčíš a na konci, když už se všichni zvedají, přidáš: „já bych jen dodal…“. To už nikoho nezajímá. Tým to bere jako nedostatek odvahy.
Maxova facka: Pravidlo deseti minut. Promluv do deseti minut od začátku, i kdybys měl jen souhlasit s Petrem a něco drobnýho doplnit. Čím dřív do toho revíru skočíš, tím dřív z tebe spadne stres.
7. Žádáš o povolení koncem věty
Zakončuješ myšlenky otázkou: „To by mohlo fungovat, ne?“ Zní to, jako by ses prosil o souhlas.
Maxova facka: Konči věty tečkou. Hlasem dolů. Žádný „ne?“. Místo toho řekni: „To je můj pohled. Co k tomu máte vy?“ Buď ten, kdo debatu vede, ne ten, kdo se v ní doprošuje.
Tyhle signály nejsou o tom, jakej jsi člověk. Jsou o tom, co právě teď vysíláš do světa. A všechno se to dá vypnout. Jeden vědomý krok po druhým.
Max to shrnuje takhle: „Smečka nečeká, až budeš připravený. Smečka respektuje ty, kteří vstoupí a mluví.“