Znáš ten pocit. Máš co říct, ale v krku máš knedlík velikosti tenisáku. Srdce ti buší tak, že by to probudilo i hlucheho jezevčíka, a tvoje dlaně jsou mokrý jak po koupeli v rybníce.
Lidé tomu říkají sociální fobie nebo tréma. Max tomu říká „pach strachu“. A věř mi, tvoje okolí ho cítí, i když se snažíš tvářit jako mistr světa.
Proč tvůj hlas zamrzne?
Není to tím, že bys neměl co říct. Je to instinkt. Tvoje tělo si myslí, že tě jde sežrat smečka vlků, tak radši „děláš mrtvého brouka“. Jenže v korporátu nebo na rande tahle strategie nefunguje. Tam buď mluvíš, nebo jsi neviditelný. A neviditelní psi nedostávají pamlsky.
Hlavní chyby, které děláš:
-
Uhýbáš očima: Klasický submisivní signál.
-
Mluvíš moc rychle: Chceš to mít rychle za sebou, aby tě nikdo nesežral.
-
Vykopáváš vatu: Slova jako „vlastně“, „jakoby“ a „asi“ jsou jen náhubek, který sis nasadil sám.
Jak z toho ven? Maxův rychlý dril
Nepotřebuješ 10 let terapie, abys dokázal říct svůj názor. Potřebuješ se naučit postavit se do vlastního revíru.
-
Narovnej páteř: Pes s prohnutými zády nikoho nezajímá.
-
Dýchej do břicha: Když dýcháš mělce, tvůj hlas zní jako pískací hračka.
-
Udělej ticho: Ticho je tvoje největší zbraň. Kdo se nebojí mlčet, ten vládne smečce.
Závěr: Chceš se jen dívat, nebo začít štěkat?
Teorie je pro kočky. Jestli chceš reálnou změnu, musíš do arény. Můžeš dál číst články o tom, jak mluvit sebevědomě, nebo můžeš vstoupit do Maxova výcvikáče, kde tě nikdo nebude litovat, ale za 30 dní tě nikdo nepřehlédne.